Yellow papers & strike

2. prosince 2016 v 13:29 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Drazí přátelé,
věřte nebo ne, ale v Dublinu minulý týden chvilku padal déšť se sněhem! Byla to sice jen taková malá přeháňka, ale úplně to stačilo vyhodit pojistky a vymazat data veškeré elektronice široko daleko. Prostě nastal takový lokální blackout. A můžete mi věřit, že mě to zarmoutilo obzvlášť, neboť jsem se zrovna v tu chvíli chystala hodit na blog deset právě dopsaných, parádních článků o našem irském životě. Taková smůla. Ještě že se nám spolu s prvním sněhem blíží i ty Vánoce, že…

Ano, jak jste si možná všimli, snažím se ze všech sil zamluvit, že jsem v posledních dvou měsících na blog nepřidala ani to "ň". A to jsem se přitom tolik dušovala, jak ho budu každý týden zahlcovat příspěvky o našich zdejších dobrodružstvích… Ano, já vím, já vím… je to ostuda a sypu si za to popel na hlavu. Na svou obhajobu však musím říci, že se snažím psát opravdu v každé volné chvíli (když nejsem v práci, nevýletujeme, nebo zrovna nekutím něco doma). Avšak těch volných chvil bohužel zase také tolik není. Neboť se ukázalo, že je tak nějak skoro pořád co dělat… (Úplně teď vidím, jak se mému ctěnému rodičovstvu po přečteních těchto řádků mihl na tváři letmý úsměv zadostiučinění - "vítej ve světě dospělých, holčičko…")

Někdy se zas stane, že bych si ten čas na psaní i našla, jenže… po celém dni, co sklízím zbytky jídel, čistím zapáchající myčku či vytírám podlahu, se pak přihodí, že múza - místo toho, aby mě políbila - jen nakrčí nosík a znechuceně se odtáhne. A já poté večer raději tupě zírám do monitoru, než abych byla kreativní a svým vybroušeným stylem uchvacovala davy. Asi chápete, co tím myslím… Abych tu však jen neřečnila a nevymlouvala se, přejděme k tomu, na co se už zajisté tolik nedočkavě těšíte - k výkladu dalších slovníkových hesel:

Yellow papers (žluté papírky)
→ kdykoliv vám (jakožto cizinci) chtějí irští osadníci něco sdělit a nejsou si jisti, zda celému obsahu správně porozumíte, přenesou vám to v klíčových bodech na papír. A nejen tak na ledajaký papír. K uchování důležitých sdělení se zde používají malé, žluté papírky. Zrovna takové, jaké v Čechách známe z domova či kanceláří. Akorát tady je jejich funkce povýšena. Jsou to nositelé vědění. Poslové určení k rozsévání (a uchování) moudra, zkušeností a důležitých poznatků pro budoucí generace. Nebo pro nechápavé migranty, jako jsme my…

Mimo jiné mají tu úžasnou vlastnost, že je jejich horní okraj lepkavý a tudíž schopný přilnout k takřka libovolnému povrchu. Jako je například naše zrcadlo, kam jsem se rozhodla hned po nastěhování do nového bytu celou naši dosavadní sbírku vylepit (viz obrázek vlevo). Jak se však časem rozrůstala, přestával na ní rám postupně stačit (viz obrázek vpravo).


Platí zde totiž jednoduchá úměra: Čím více se ptáte, tím větším množstvím žlutých papírků jste zavalováni. Irsko je v tomto ohledu velmi pohostinná země. Pomineme-li fakt drancování přírodního bohatství papírenskými magnáty, žádný z místních migrantů se nemusí obávat, že by pošel zimou. Neboť když už udeří ty nejtužší mrazy (tj. kolem + 10°C) materiálu na zátop je po ruce vždy dostatek.


Strike (stávka)
→ dá se však použít i jako výraz pro oblíbenou volnočasovou kratochvíli. Irové stávkování a protestní pochody prostě milují. Není to jen způsob, jak veřejně demonstrovat sdílenou nespokojenost - jedná se o společenskou událost. Příležitost, kdy se můžete setkat se svými přáteli a dlouho neviděnými příbuznými. Příležitost, jak si udělat na den volno v práci, být na čerstvém vzduchu, vychutnávat podmanivou atmosféru všudypřítomné nespokojenosti a hlavně - pospolitosti s ostatními stávkujícími. Stávky lidi ohromně sbližují. A to zdaleka nejen ty, kteří se jich aktivně (a dobrovolně) účastní…

Stalo se to před necelými dvěma měsíci v jedno úterní odpoledne. Vracela se zrovna ze svého prvního pracovního pohovoru. Byl poklidný sluneční den, po dešťových mračnech ani památky. Tramvaj, kterou cestovala, byla příjemně poloprázdná. Cesta ubíhala poklidně a ona pozorovala krajinu míhající se za oknem. Ze zasnění ji vytrhl nepříjemný skřípivý zvuk. Linul se z hlásného zařízení. Přesným slovům nerozuměla. Tramvaj stála v zastávce a nejevila známky, že by se hodlala znovu rozjet. Mezi pasažéry se začalo nést otrávené mumlání, postupně vstávali ze sedaček a opouštěli vůz. Nezbylo jí nic jiného, než se zvednout také a následovat dav.

Tramvaj v této stanici uvízla. V centru města totiž zatarasili koleje nespokojení Dubliňané protestující proti zpoplatnění přívodu vody do domácností. Aby se zabránilo hromadění vagonů, bylo nařízeno vysadit všechny cestující v nejbližší zastávce… A čekat, než se rozezlený dav přežene. Jak minuty ubíhaly, počala se i mezi právě vysazenými cestujícími šířit nespokojenost. Kdosi dokonce vztekle prohodil něco ve smyslu, že by se měl udělat nějaký pochod na protest proti protestujícím moulům, kteří svým shlukováním brání slušným lidem dostat se z práce domů. Zhruba po čtvrthodině čekání došla radikálnější části agregátu trpělivost. Odtrhla se od svého umírněnějšího zbytku a vydala se na vlastní pěst po tramvajových kolejích směr centrum. Nejspíš, aby se tam promísila se svými bratry a sestrami bojujícími proti poplatkům za vodu. Vždyť beztak za všechna tato příkoří může vláda - mají tedy společného nepřítele.

Vraťme se však zpět k naší hrdince. Ta totiž během čekání stanula vedle jistého osamělého gentlemana… Ona byla v cizím městě sama, křehká a bezbranná. On se ve své pracovní košili jevil velmi urostle, mužně a celkově po všech stránkách neohroženě. Její mluvená angličtina byla mizerná a porozumění ještě horší. Jeho osmahlý vzhled a přízvuk zas zaváněly Dálným východem. Galantně jí tlumočil pokyny pro cestující linoucí se z hlásné trouby (pro ni směsice nesrozumitelných skřípavých skřeků). Ona mu za to s plachým úsměvem děkovala.

Jak minuty ubíhaly, jejich doposud improvizovaný rozhovor se stával nenucenějším. Se zájmem se tázal, odkud pochází, načež nadšeně líčil svou vlastní - poměrně nedávnou - návštěvu Prahy. Ukazoval štípnutou jízdenku z MHD a s neskrývanou hrdostí se pyšnil hrstkou ukořistěných mincí. Byl to vášnivý numismatik… K tématu dále prohodil, že Praha je velmi krásné město s perfektně fungující dopravou (obzvláště ho prý okouzlily noční tramvaje a všudypřítomné jízdní řády). Většina Čechů se mu však zdála (cituji) "permanently pissed off with very poor English". Ona prý však vypadá i mluví (!!!) docela obstojně.

Takováto lichotka ji nemohla nechat chladnou. Ještě se celá pýřila, když společně nastupovali do konečně dorazivší vytoužené tramvaje. Společně s nimi se však do vozu pokoušel vcucnout i celý zbytek agregátu. Výsledkem bylo, že se přes masu těl ve vagónu takřka dotýkala ramenem jeho mužného břichu. Ach.

Ještě než dorazila do cílové stanice lišácky se jí tázal, zda-li si již stihla nadělat v Dublinu nějaké ty známosti. Když odvětila, že nikoli, bodře navrhl, že by mohla dnes večer zajít s ním a jeho přáteli do klubu… Nakonec z toho bohužel sešlo, neboť byla ten večer příliš zaměstnána děláním humrové pomazánky pro svého přítele. Tak snad někdy příště…

Od té doby, co jsme přijeli, zastihly nás doposud čtyři stávky řidičů autobusů (zítra nás čeká pátá) + jedna stávka řidičů tramvají. Přičemž u těch druhých jmenovaných by člověk skoro řekl, že nemají nač se svému údělu vzpírat… Vždyť jejich bezpečí a duševní pohoda jsou přímo deklarovány zákonem - jak výhružně demonstrují cedulky početně zdobící interiér každého tramvajového vozu.


(výše ofocený text by se dal volně přeložit asi jako: ,,Pasažérům se dává na vědomí, že jakákoli forma násilí, agrese, verbálních útoků či rasistických narážek na naše pracovníky je zcela nepřípustná. Budeme vždy usilovat o to, aby každý zlosyn, co si něco podobného zkusí, dostal řádně nepamětnou.")

Týden před naším příjezdem za svá práva bojovali středoškolští učitelé a ten před ním zas prý pro změnu rozezlení pošťáci. Demonstrovat svůj odpor k poživačným vládním mocnářům a jim podobné verbeži není pro prostý irský lid jen otázkou hrdosti, lež - zdá se i - zdrojem nehynoucího potěšení a rozptýlení v šedi všedních dnů. Je to tu takřka bráno jako jeden z národních sportů. A že místní na sporty nedají dopustit - jak si povíme u vyložení dalšího "slovníkového hesla".

Mějte se zatím krásně.

S pozdravem vaše

Terka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama