Gaelic football

2. prosince 2016 v 14:52 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Gaelic football (tradiční irský fotbal)
→ jeden ze dvou nejoblíbenějších irských sportů (druhým je pozemní hokej Hurling). Jakožto jedinec, který hodiny tělesné výchovy s oblibou prospával důmyslně skrytý pod žíněnkami, bych vám zde jeho pravidla asi jen těžko vysvětlovala. Zkrátka a dobře: pro laika se na první pohled dost podobá "našemu" fotbalu jen s tím rozdílem, že hráči na míč smí "šahat" i rukama, více se po sobě sápou (asi jako u amerického fotbalu/rugby) a celkově je u toho více funění a vyražených zubů. Na což ovšem ve sportovním zapálení nikdo nedbá a je to - v porovnání s našimi přecitlivělými primadonami - docela imponující.

Ještě než se však budu tématice této ušlechtilé hry dále věnovat, slušelo by se, myslím, pojednat aspoň krátce o Irech a jejich vztahu ke sportu celkově. Nutno totiž podotknout, že se jedná o vztah nadmíru vřelý. Irové jsou nejen náruživými sportovci (viz ono dříve zmiňované workoutění v dešti a mrazu), ale též neméně nadšenými fanoušky. K podpoře svých oblíbených týmů (ať už se jedná o fotbal, hokej či národní družstvo kuželkářů) přistupují Irové velmi zodpovědně a dalo by se říci, že až s hrdostí sobě vlastní. Kam se hrabou Češi, kteří vždy jednou do roka (na mistrovství v hokeji) vyštrachají kdesi ve skříni státní vlajku či si lípnou na stěrač nějakého toho "fandíka" z Albertu, aby jako "jó" ukázali vlasteneckou sounáležitost. Tohle se opravdu nedá srovnávat.

Irové fandění milují. Dokonce už i jen pouhé rozmluvy na sportovní témata jsou pro ně takovým zdrojem neskonalé blaženosti, že je vyhledávají co možná nejčastěji. Statistiky dokonce uvádějí, že je to (hned po společném lamentování nad špatným počastím) druhým nejoblíbenějším předmětem hovoru mezi lidmi napříč pohlavími, generacemi i společenským postavením vůbec.

K oblíbeným týmům jsou pak až neuvěřitelně loajální a leckdy cestují i dlouhé stovky kilometrů, jen aby je mohli náležitě podpořit. A to zdaleka nejen tehdy, kdy jim blýská na medaili. I sebe bezvýznamnější zápas "Horní proti Dolní" dokáže v tomto (náturou jinak vcelku poklidném) ostrovním nárůdku zažehnout nadšení hodné přímého účastníka finální jízdy Tour de France.

A co pak teprve událost v podobě FINÁLE celostátní ligy v Gealic fotbalu…

Asi týden po našem příjezdu se začaly po celém Dublinu objevovat různé rekvizity, které všechny jasně nasvědčovaly příchodu něčeho velkolepého… Na domech, kapotách aut, sloupech veřejného osvětlení i institucích, jako jsou radnice či dokonce nemocnice, zavlály vlajky. Stropy podchodů (jako třeba ten vedoucí k našemu hostelu - viz foto) se zaplnily balonky, což přivádělo k šílenství všechna kolemsenesoucí batolata.

Celoplošně pak stoupla poptávka po fandících předmětech… na což ihned citlivě zareagovali stánkaři, kteří hbitě rozšířili svůj klasický sortiment (jinak běžně zahrnující deštníky, sušené čtyřlístky a vycpané leprikony) o šály, dresy, frkačky, vuvuzely a celkově jim podobné mumraj vyluzující předměty. Též majitelé putyk se mohli přetrhnout, který nabídne štamgastům více-palcovou obrazovku pro ještě velkolepější zážitek z "inkriminovaného" přenosu. Ti prozíravější si vyvěsili nad vchody restaurantů prapory hned obou soupeřících týmů naráz (se vzorem modré šachovnice pro The Boys in Blue - tj. domácí Dublinské; a zeleno-červené reprezentující barvy protihráče - klubu Mayo) - ,,co na tom, že se nám tu pak možná servou, pivo přece pijí všichni."


Dokonce i partičky malých chlapců (které běžně vídáme rozverně pobíhat po sídlišti) pro tentokrát vystřídali své tradiční oblečky batmanů, spidermanů a jiné superhrdinské pakáže za jednotné stejnokroje v barvách dublinského týmu. A též každá druhá televizní reklama (těch na dětskou výživu a penzijní připojištění nevyjímaje) odkazovala na blížící se utkání.
Dublinští vyhráli tento turnaj naposledy někdy kolem roku 1951, takže si asi dovedete představit, jak silné emoce se kolem daného klání nakumulovaly. Na sobotu 1. října pak připadly rovnou dvě významné události. Z prvé zde bylo výročí našeho pětiletého vztahu a za druhé dlouho očekávaný zápas…

A tu se ukázala nepřekonatelná propast mezi ženským a mužským principem, animem a animou, jingem a jangem... Zatímco jedna ze stran by upřednostnila trávit celý dne kdesi po venku, procházet se - držíce se za ruce - po pláži a večer zakončit pokud možno doma u svíček a sklenky červeného. Druhá měla jiné priority: velkoryse navrhla, že sama zajde nakoupit kupy laskomin, aby nám ony čtyři, vzrušení plné hodiny u obrazovky utekly ještě příjemněji.
Situace se zdála bezvýchodná, žádný kompromis pro tentokrát vymyslet nešel. Nebylo jiné cesty, než se rozhodnout. Nebudu vám lhát, stálo nás to mnoho perných chvil plných vzájemného přesvědčování, vášnivých diskuzí a slzí…
Avšak pro ty, které milujeme, občas musíme obětovat i to, nač nám záleží. Budování vztahu je přednější…

Brankář Maya předvedl ve třinácté minutě druhé části zápasu opravdu parádní kousek, když chytil míč těsně prolétávající kolem svého levého ucha. Též útočníci, pokud mohu soudit, se velmi snažili udržet si protihráče od těla až do poslední chvíle. Přes všechno úsilí hostů obhájit titul si však domácí vedli lépe a svou dravou a srdnatou hrou dokázali nakonec uštědřit Mayu drtivou porážku. Poražení svůj debakl nesli jen velmi těžko.


Nad tribunou zkroušených fanoušků nesl se teskný kvil (mnohonásobně však přehlušen rykem vítězů). Mnozí se tloukli do prsou fandícími rukavicemi, jiní si zas rozdírali kůži na tvářích, jak z nich vztekle stírali namalované vlajky týmu, který tak hluboce ranil jejich city a zklamal všechny naděje. Také leckdo z hráčů-viníků se neubránil slzám hořkosti, načež pak nacházel aspoň letmou útěchu v svalnatých náručích svých neméně zkroušených spoluhráčů. Celkově to pak na hřišti trochu připomínalo záběry z nějaké pozvolna se rozjíždějící swingers párty - a to na straně vítězů i poražených…

Když o tom tak zpětně přemýšlím, byla to nakonec vcelku úžasná oslava pátého výročí. A teď nemám ani tak na mysli sledování přímého přenosu mistrovství v Gealic fotbalu, jako spíš to, že jsme jej prožili spolu v novém bytě a navíc i cizí zemi. Jsme za tuhle zkušenost opravdu moc ráda… Avšak to už bych příliš upadala do sentimentu, což při psaním nemá ve zvyku. Přejděme tedy raději k dalšímu "slovníkovému" heslu, které bude tentokrát na jazykovědné téma. Těšte se. Já se budu těšit také.

Za tým irských osadníků

Vaše Terka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama