Prosinec 2016

Fuck off

2. prosince 2016 v 16:42 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Fuck off … aneb o krásách irské angličtiny celkově
(vyslovujeme jako: "FOK OF" přičemž "o" je takové duté (asi jako když vás někdo silně udeří do žaludku při Gealic footballu), skoro srovnatelné s německým "ö" - avšak tohle zní mnohem temněji a zlověstněji; českého překladu tohoto výrazu snad v tomto případě netřeba)

→ výstižné, univerzální a všeříkající. Dá se použít jako výraz údivu, nadšení i zklamání… Bezesporu nejpoužívanější výraz mezi prostým lidem, neméně však oblíbený i mezi horními desetitisíci. Můžete ho slyšet na každém kroku - doma, na ulici, v práci, na úřadech… snad jen v neděli občas bývá ve věřících rodinách nahrazeno poněkud umírněnějším "Oh my God!"


A jelikož se k výrazu "fuck off" žádná vtipná historka vlastně neváže (a uvádím ho zde spíše kvůli jeho frekventovanosti v každodenním životě), pojďme si povědět něco o jazycích v Irsku celkově:

Nebudu tu předstírat, že mé vlastní "pronunciation" anglických slůvek je nějaké světoborné (vy, co mě znáte, byste tomu stejně nevěřili). Avšak řekla bych, že člověk nemusí být zrovna nejzkušenějším lingvistou v oboru anglistiky, aby si povšiml, že výslovnost některých slov je zde poněkud… no… řekněme originální… Co jsem si za těch pár týdnů stačila všimnout - většina rodilých irských mluvčí si obzvláště libuje ve vyslovování zvukomalebných koncovek typu "aš", "iš", "uš" anebo - moje osobně asi nejoblíbenější: "chšššš!" Když pak takový Ir přijde do nějakého restaurantu (řekněme třeba kupříkladu do baktérie s názvem Bagel Factory v dundrumském obchodním centru, kde jen tak mimochodem pracuji), rozhovor může vypadat třeba nějak takto:

(Všímejte si, prosím, kontrastu mezi "pure British English" (jako vystřihnuté z oxfordské učebnice New English File, úroveň A2) a slangu/přízvuku, který je běžně k slyšení v irské hovorové angličtině. Rozhovor jsem si pro úplnost dovolila obohatit o vysvětlivky a výslovnost některých slov (zejména v replikách zákazníka-Ira).)
  • Já: Hi, are you OK? (Tato fráze by se dala přeložit asi jako: Dobrý den, máte přání?)
  • Ir: Hi, I'll have two poppy seed bagels with [bata],[sosičšs],[rokiš] and some [spiniš].
  • Já: OK, so you want two poppy seed bagels with butter, sausages, rocket and some spinach as well. Am I right? (Přitakám, že rozumím a pro jistotu zopakuji zákazníkovo přání: ,,Budou to tedy dvě makové bagetky s máslem, párečky, rukolou a listovým špenátem. Říkám to správně?")
  • Ir: Yeah, right, cheers. (Yeah = Yes = Ano; "cheers" je slangový výraz pro "děkuji" - v doslovném překladu by to mohlo znamenat něco jako: "chválím tě/sláva ti!", "rozvesel, jsi mě" nebo se to také používá při přípitku jako naše české "na zdraví!")
  • Já: Do you want any sauce? We have ketchup, mayo, Caesar mayo, brown sauce, pesto, sweet chilli sauce, relish…? (Ptám se, zda si bude zákazník přát nějakou omáčku, přičemž vyjmenuji naši nabídku. Při vyslovení koncovky "iš" v posledním slově Irovi najednou zazáří oči)
  • Ir: Yeah, one with [rel-IŠ], the second with red sauce. (Ir si žádá jednu s relishem (což je hodně kořeněná rajčatová omáčka) a druhou s kečupem, pro který však použije výraz "red sauce")
  • Já: Is it for here or take-away? (Tážu se, zda mám bagetu přichystat na talířek, či zabalit do krabičky)
  • Ir: To go. Thanks a million. (To go = na cestu, opět slangový výraz; thanks a million = děkuji milionkrát - někteří Irové mívají občas trochu sklony k teatrálnosti a přehrávání, k tomu bych se však pořádně dostala zas až někdy příště)
  • Já: Anything else for you? (,,Budete si přát něco dalšího?")
  • Ir: Yeah. Some minerals. (Minerals = slangový, souhrnný výraz pro všechny nealkoholické nápoje, s bublinkami i bez)
  • Já: You can take them from the fridge over there. See you. (Informuji zákazníka, že nealkoholické nápoje jsou volně k mání v ledničce a ukazuji příslušným směrem. Poté se už jen rozloučím)
  • Ir: See [ya]. (Ir se též loučí výrazem "na viděnou", jeho výslovnost druhé osoby čísla jednotného "you" se však trochu podobá německému přitakání "ja" nebo spojce "a" ve finštině)

Ha! To jsem to ale lingvista! Nutno však podotknout, že se mi to snadno machruje, když mám při svém bádání oporu v internetu… Zpátky však k tématu. Jak jsem se snažila přiblížit v úryvku rozhovoru, irská angličtina se od té britské (která se běžně vyučuje na českých školách) v lecčem docela odlišuje. Možná to bude mít něco do činění s tím, že irština (a teď myslím originální jazyk, nikoliv irskou angličtinu) těmito chrčivými a šišlavými pazvuky doslova překypuje. A nutno říci, že Irové jsou na svou "původní" mateřštinu náležitě hrdí…

Všechny nápisy ve veřejných prostorách, názvy zastávek a měst jsou zásadně dvojjazyčné (jak můžete i vidět na fotce výstražné cedulky v jednom z předchozích článků: Yellow papers & strike). Dokonce i v dotazníku pro nábor skladníků do Lidlu se jedna z otázek (záludně položená přímo v irštině) týká toho, zda ovládáte Gaeilge.A ač je to de facto jazyk mrtvý (angličtinu uslyšíte a také použijete v 98,9% situací), Irové jsou na svou kulturu a tradice náramně hrdí. A popravdě se jim nemůžeme ani moc divit, když jim odnepaměti stále někdo cpal (a možná stále ještě trochu cpe) angličtinu.

Co na tom, že v celé zemi Gealige aktivně mluví jen asi něco kolem padesáti tisíc nadšenců (kteří se soustřeďují hlavně na vesnicích). Nepředat dál odkaz předků, by bylo neuctivým rouháním. Z čehož vyplývá, že se tento jazyk vyučuje i povinně na školách. Inu: irské drobotině všechnu čest a upřímnou soustrast zároveň… Vždyť tato hatmatilka už od pohledu vypadá/zní jako jeden velký německý pasiv kombinovaný s konjunktivem plusquamperfekta v podmínkových souvětích. "Wenn die U-Bahn nicht gebaut wurde, hätten die Zugvögel nisten könnten." (nebo aspoň tak nějak…) Prostě brrr!

Dlouho jsem si přála irštinu uslyšet naživo. Dočkala jsem se až docela nedávno. Možná týden, dva dozadu. Bylo to z úst jedné postarší, nenápadně vyhlížející dámy v autobuse. Mluvila velmi potichu a ještě k tomu do telefonu, že jsem si zpočátku myslela, že trpí jen záchvaty dušnosti. Až když jsem se na její monolog zaměřila podrobněji, seznala jsem, že se jedná o skutečnou řeč. A to řeč dokonce ve výsledku melodickou a svou odlišností (od všech ostatních, které jsem kdy doposud slyšela) vlastně i docela příjemnou na poslech.

A jaký pokrok jsme od té doby, co tu jsme, udělali v jazykových dovednostech my s Tomem? S tím bych se s vámi ráda podělila v dalším příspěvku.

Vaše Terka

Gaelic football

2. prosince 2016 v 14:52 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Gaelic football (tradiční irský fotbal)
→ jeden ze dvou nejoblíbenějších irských sportů (druhým je pozemní hokej Hurling). Jakožto jedinec, který hodiny tělesné výchovy s oblibou prospával důmyslně skrytý pod žíněnkami, bych vám zde jeho pravidla asi jen těžko vysvětlovala. Zkrátka a dobře: pro laika se na první pohled dost podobá "našemu" fotbalu jen s tím rozdílem, že hráči na míč smí "šahat" i rukama, více se po sobě sápou (asi jako u amerického fotbalu/rugby) a celkově je u toho více funění a vyražených zubů. Na což ovšem ve sportovním zapálení nikdo nedbá a je to - v porovnání s našimi přecitlivělými primadonami - docela imponující.

Ještě než se však budu tématice této ušlechtilé hry dále věnovat, slušelo by se, myslím, pojednat aspoň krátce o Irech a jejich vztahu ke sportu celkově. Nutno totiž podotknout, že se jedná o vztah nadmíru vřelý. Irové jsou nejen náruživými sportovci (viz ono dříve zmiňované workoutění v dešti a mrazu), ale též neméně nadšenými fanoušky. K podpoře svých oblíbených týmů (ať už se jedná o fotbal, hokej či národní družstvo kuželkářů) přistupují Irové velmi zodpovědně a dalo by se říci, že až s hrdostí sobě vlastní. Kam se hrabou Češi, kteří vždy jednou do roka (na mistrovství v hokeji) vyštrachají kdesi ve skříni státní vlajku či si lípnou na stěrač nějakého toho "fandíka" z Albertu, aby jako "jó" ukázali vlasteneckou sounáležitost. Tohle se opravdu nedá srovnávat.

Irové fandění milují. Dokonce už i jen pouhé rozmluvy na sportovní témata jsou pro ně takovým zdrojem neskonalé blaženosti, že je vyhledávají co možná nejčastěji. Statistiky dokonce uvádějí, že je to (hned po společném lamentování nad špatným počastím) druhým nejoblíbenějším předmětem hovoru mezi lidmi napříč pohlavími, generacemi i společenským postavením vůbec.

K oblíbeným týmům jsou pak až neuvěřitelně loajální a leckdy cestují i dlouhé stovky kilometrů, jen aby je mohli náležitě podpořit. A to zdaleka nejen tehdy, kdy jim blýská na medaili. I sebe bezvýznamnější zápas "Horní proti Dolní" dokáže v tomto (náturou jinak vcelku poklidném) ostrovním nárůdku zažehnout nadšení hodné přímého účastníka finální jízdy Tour de France.

A co pak teprve událost v podobě FINÁLE celostátní ligy v Gealic fotbalu…

Asi týden po našem příjezdu se začaly po celém Dublinu objevovat různé rekvizity, které všechny jasně nasvědčovaly příchodu něčeho velkolepého… Na domech, kapotách aut, sloupech veřejného osvětlení i institucích, jako jsou radnice či dokonce nemocnice, zavlály vlajky. Stropy podchodů (jako třeba ten vedoucí k našemu hostelu - viz foto) se zaplnily balonky, což přivádělo k šílenství všechna kolemsenesoucí batolata.

Celoplošně pak stoupla poptávka po fandících předmětech… na což ihned citlivě zareagovali stánkaři, kteří hbitě rozšířili svůj klasický sortiment (jinak běžně zahrnující deštníky, sušené čtyřlístky a vycpané leprikony) o šály, dresy, frkačky, vuvuzely a celkově jim podobné mumraj vyluzující předměty. Též majitelé putyk se mohli přetrhnout, který nabídne štamgastům více-palcovou obrazovku pro ještě velkolepější zážitek z "inkriminovaného" přenosu. Ti prozíravější si vyvěsili nad vchody restaurantů prapory hned obou soupeřících týmů naráz (se vzorem modré šachovnice pro The Boys in Blue - tj. domácí Dublinské; a zeleno-červené reprezentující barvy protihráče - klubu Mayo) - ,,co na tom, že se nám tu pak možná servou, pivo přece pijí všichni."


Dokonce i partičky malých chlapců (které běžně vídáme rozverně pobíhat po sídlišti) pro tentokrát vystřídali své tradiční oblečky batmanů, spidermanů a jiné superhrdinské pakáže za jednotné stejnokroje v barvách dublinského týmu. A též každá druhá televizní reklama (těch na dětskou výživu a penzijní připojištění nevyjímaje) odkazovala na blížící se utkání.
Dublinští vyhráli tento turnaj naposledy někdy kolem roku 1951, takže si asi dovedete představit, jak silné emoce se kolem daného klání nakumulovaly. Na sobotu 1. října pak připadly rovnou dvě významné události. Z prvé zde bylo výročí našeho pětiletého vztahu a za druhé dlouho očekávaný zápas…

A tu se ukázala nepřekonatelná propast mezi ženským a mužským principem, animem a animou, jingem a jangem... Zatímco jedna ze stran by upřednostnila trávit celý dne kdesi po venku, procházet se - držíce se za ruce - po pláži a večer zakončit pokud možno doma u svíček a sklenky červeného. Druhá měla jiné priority: velkoryse navrhla, že sama zajde nakoupit kupy laskomin, aby nám ony čtyři, vzrušení plné hodiny u obrazovky utekly ještě příjemněji.
Situace se zdála bezvýchodná, žádný kompromis pro tentokrát vymyslet nešel. Nebylo jiné cesty, než se rozhodnout. Nebudu vám lhát, stálo nás to mnoho perných chvil plných vzájemného přesvědčování, vášnivých diskuzí a slzí…
Avšak pro ty, které milujeme, občas musíme obětovat i to, nač nám záleží. Budování vztahu je přednější…

Brankář Maya předvedl ve třinácté minutě druhé části zápasu opravdu parádní kousek, když chytil míč těsně prolétávající kolem svého levého ucha. Též útočníci, pokud mohu soudit, se velmi snažili udržet si protihráče od těla až do poslední chvíle. Přes všechno úsilí hostů obhájit titul si však domácí vedli lépe a svou dravou a srdnatou hrou dokázali nakonec uštědřit Mayu drtivou porážku. Poražení svůj debakl nesli jen velmi těžko.


Nad tribunou zkroušených fanoušků nesl se teskný kvil (mnohonásobně však přehlušen rykem vítězů). Mnozí se tloukli do prsou fandícími rukavicemi, jiní si zas rozdírali kůži na tvářích, jak z nich vztekle stírali namalované vlajky týmu, který tak hluboce ranil jejich city a zklamal všechny naděje. Také leckdo z hráčů-viníků se neubránil slzám hořkosti, načež pak nacházel aspoň letmou útěchu v svalnatých náručích svých neméně zkroušených spoluhráčů. Celkově to pak na hřišti trochu připomínalo záběry z nějaké pozvolna se rozjíždějící swingers párty - a to na straně vítězů i poražených…

Když o tom tak zpětně přemýšlím, byla to nakonec vcelku úžasná oslava pátého výročí. A teď nemám ani tak na mysli sledování přímého přenosu mistrovství v Gealic fotbalu, jako spíš to, že jsme jej prožili spolu v novém bytě a navíc i cizí zemi. Jsme za tuhle zkušenost opravdu moc ráda… Avšak to už bych příliš upadala do sentimentu, což při psaním nemá ve zvyku. Přejděme tedy raději k dalšímu "slovníkovému" heslu, které bude tentokrát na jazykovědné téma. Těšte se. Já se budu těšit také.

Za tým irských osadníků

Vaše Terka

Yellow papers & strike

2. prosince 2016 v 13:29 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Drazí přátelé,
věřte nebo ne, ale v Dublinu minulý týden chvilku padal déšť se sněhem! Byla to sice jen taková malá přeháňka, ale úplně to stačilo vyhodit pojistky a vymazat data veškeré elektronice široko daleko. Prostě nastal takový lokální blackout. A můžete mi věřit, že mě to zarmoutilo obzvlášť, neboť jsem se zrovna v tu chvíli chystala hodit na blog deset právě dopsaných, parádních článků o našem irském životě. Taková smůla. Ještě že se nám spolu s prvním sněhem blíží i ty Vánoce, že…

Ano, jak jste si možná všimli, snažím se ze všech sil zamluvit, že jsem v posledních dvou měsících na blog nepřidala ani to "ň". A to jsem se přitom tolik dušovala, jak ho budu každý týden zahlcovat příspěvky o našich zdejších dobrodružstvích… Ano, já vím, já vím… je to ostuda a sypu si za to popel na hlavu. Na svou obhajobu však musím říci, že se snažím psát opravdu v každé volné chvíli (když nejsem v práci, nevýletujeme, nebo zrovna nekutím něco doma). Avšak těch volných chvil bohužel zase také tolik není. Neboť se ukázalo, že je tak nějak skoro pořád co dělat… (Úplně teď vidím, jak se mému ctěnému rodičovstvu po přečteních těchto řádků mihl na tváři letmý úsměv zadostiučinění - "vítej ve světě dospělých, holčičko…")

Někdy se zas stane, že bych si ten čas na psaní i našla, jenže… po celém dni, co sklízím zbytky jídel, čistím zapáchající myčku či vytírám podlahu, se pak přihodí, že múza - místo toho, aby mě políbila - jen nakrčí nosík a znechuceně se odtáhne. A já poté večer raději tupě zírám do monitoru, než abych byla kreativní a svým vybroušeným stylem uchvacovala davy. Asi chápete, co tím myslím… Abych tu však jen neřečnila a nevymlouvala se, přejděme k tomu, na co se už zajisté tolik nedočkavě těšíte - k výkladu dalších slovníkových hesel:

Yellow papers (žluté papírky)
→ kdykoliv vám (jakožto cizinci) chtějí irští osadníci něco sdělit a nejsou si jisti, zda celému obsahu správně porozumíte, přenesou vám to v klíčových bodech na papír. A nejen tak na ledajaký papír. K uchování důležitých sdělení se zde používají malé, žluté papírky. Zrovna takové, jaké v Čechách známe z domova či kanceláří. Akorát tady je jejich funkce povýšena. Jsou to nositelé vědění. Poslové určení k rozsévání (a uchování) moudra, zkušeností a důležitých poznatků pro budoucí generace. Nebo pro nechápavé migranty, jako jsme my…

Mimo jiné mají tu úžasnou vlastnost, že je jejich horní okraj lepkavý a tudíž schopný přilnout k takřka libovolnému povrchu. Jako je například naše zrcadlo, kam jsem se rozhodla hned po nastěhování do nového bytu celou naši dosavadní sbírku vylepit (viz obrázek vlevo). Jak se však časem rozrůstala, přestával na ní rám postupně stačit (viz obrázek vpravo).


Platí zde totiž jednoduchá úměra: Čím více se ptáte, tím větším množstvím žlutých papírků jste zavalováni. Irsko je v tomto ohledu velmi pohostinná země. Pomineme-li fakt drancování přírodního bohatství papírenskými magnáty, žádný z místních migrantů se nemusí obávat, že by pošel zimou. Neboť když už udeří ty nejtužší mrazy (tj. kolem + 10°C) materiálu na zátop je po ruce vždy dostatek.


Strike (stávka)
→ dá se však použít i jako výraz pro oblíbenou volnočasovou kratochvíli. Irové stávkování a protestní pochody prostě milují. Není to jen způsob, jak veřejně demonstrovat sdílenou nespokojenost - jedná se o společenskou událost. Příležitost, kdy se můžete setkat se svými přáteli a dlouho neviděnými příbuznými. Příležitost, jak si udělat na den volno v práci, být na čerstvém vzduchu, vychutnávat podmanivou atmosféru všudypřítomné nespokojenosti a hlavně - pospolitosti s ostatními stávkujícími. Stávky lidi ohromně sbližují. A to zdaleka nejen ty, kteří se jich aktivně (a dobrovolně) účastní…

Stalo se to před necelými dvěma měsíci v jedno úterní odpoledne. Vracela se zrovna ze svého prvního pracovního pohovoru. Byl poklidný sluneční den, po dešťových mračnech ani památky. Tramvaj, kterou cestovala, byla příjemně poloprázdná. Cesta ubíhala poklidně a ona pozorovala krajinu míhající se za oknem. Ze zasnění ji vytrhl nepříjemný skřípivý zvuk. Linul se z hlásného zařízení. Přesným slovům nerozuměla. Tramvaj stála v zastávce a nejevila známky, že by se hodlala znovu rozjet. Mezi pasažéry se začalo nést otrávené mumlání, postupně vstávali ze sedaček a opouštěli vůz. Nezbylo jí nic jiného, než se zvednout také a následovat dav.

Tramvaj v této stanici uvízla. V centru města totiž zatarasili koleje nespokojení Dubliňané protestující proti zpoplatnění přívodu vody do domácností. Aby se zabránilo hromadění vagonů, bylo nařízeno vysadit všechny cestující v nejbližší zastávce… A čekat, než se rozezlený dav přežene. Jak minuty ubíhaly, počala se i mezi právě vysazenými cestujícími šířit nespokojenost. Kdosi dokonce vztekle prohodil něco ve smyslu, že by se měl udělat nějaký pochod na protest proti protestujícím moulům, kteří svým shlukováním brání slušným lidem dostat se z práce domů. Zhruba po čtvrthodině čekání došla radikálnější části agregátu trpělivost. Odtrhla se od svého umírněnějšího zbytku a vydala se na vlastní pěst po tramvajových kolejích směr centrum. Nejspíš, aby se tam promísila se svými bratry a sestrami bojujícími proti poplatkům za vodu. Vždyť beztak za všechna tato příkoří může vláda - mají tedy společného nepřítele.

Vraťme se však zpět k naší hrdince. Ta totiž během čekání stanula vedle jistého osamělého gentlemana… Ona byla v cizím městě sama, křehká a bezbranná. On se ve své pracovní košili jevil velmi urostle, mužně a celkově po všech stránkách neohroženě. Její mluvená angličtina byla mizerná a porozumění ještě horší. Jeho osmahlý vzhled a přízvuk zas zaváněly Dálným východem. Galantně jí tlumočil pokyny pro cestující linoucí se z hlásné trouby (pro ni směsice nesrozumitelných skřípavých skřeků). Ona mu za to s plachým úsměvem děkovala.

Jak minuty ubíhaly, jejich doposud improvizovaný rozhovor se stával nenucenějším. Se zájmem se tázal, odkud pochází, načež nadšeně líčil svou vlastní - poměrně nedávnou - návštěvu Prahy. Ukazoval štípnutou jízdenku z MHD a s neskrývanou hrdostí se pyšnil hrstkou ukořistěných mincí. Byl to vášnivý numismatik… K tématu dále prohodil, že Praha je velmi krásné město s perfektně fungující dopravou (obzvláště ho prý okouzlily noční tramvaje a všudypřítomné jízdní řády). Většina Čechů se mu však zdála (cituji) "permanently pissed off with very poor English". Ona prý však vypadá i mluví (!!!) docela obstojně.

Takováto lichotka ji nemohla nechat chladnou. Ještě se celá pýřila, když společně nastupovali do konečně dorazivší vytoužené tramvaje. Společně s nimi se však do vozu pokoušel vcucnout i celý zbytek agregátu. Výsledkem bylo, že se přes masu těl ve vagónu takřka dotýkala ramenem jeho mužného břichu. Ach.

Ještě než dorazila do cílové stanice lišácky se jí tázal, zda-li si již stihla nadělat v Dublinu nějaké ty známosti. Když odvětila, že nikoli, bodře navrhl, že by mohla dnes večer zajít s ním a jeho přáteli do klubu… Nakonec z toho bohužel sešlo, neboť byla ten večer příliš zaměstnána děláním humrové pomazánky pro svého přítele. Tak snad někdy příště…

Od té doby, co jsme přijeli, zastihly nás doposud čtyři stávky řidičů autobusů (zítra nás čeká pátá) + jedna stávka řidičů tramvají. Přičemž u těch druhých jmenovaných by člověk skoro řekl, že nemají nač se svému údělu vzpírat… Vždyť jejich bezpečí a duševní pohoda jsou přímo deklarovány zákonem - jak výhružně demonstrují cedulky početně zdobící interiér každého tramvajového vozu.


(výše ofocený text by se dal volně přeložit asi jako: ,,Pasažérům se dává na vědomí, že jakákoli forma násilí, agrese, verbálních útoků či rasistických narážek na naše pracovníky je zcela nepřípustná. Budeme vždy usilovat o to, aby každý zlosyn, co si něco podobného zkusí, dostal řádně nepamětnou.")

Týden před naším příjezdem za svá práva bojovali středoškolští učitelé a ten před ním zas prý pro změnu rozezlení pošťáci. Demonstrovat svůj odpor k poživačným vládním mocnářům a jim podobné verbeži není pro prostý irský lid jen otázkou hrdosti, lež - zdá se i - zdrojem nehynoucího potěšení a rozptýlení v šedi všedních dnů. Je to tu takřka bráno jako jeden z národních sportů. A že místní na sporty nedají dopustit - jak si povíme u vyložení dalšího "slovníkového hesla".

Mějte se zatím krásně.

S pozdravem vaše

Terka