První stanice - Migrační tábor

16. září 2016 v 1:11 | Tom a Terka |  Zážitky, postřehy, veselé historky
"Jak už kdysi na gymnáziu říkával náš profesor Tanzmann…" (a že on si velmi přál, abychom jednou, až vyrosteme a staneme se slavnými (dublinskými obraceči masa v McDonalds), nějaký svůj moudrý proslov začali právě tímto úvodem)
"… potřeba mít nějaké místo, které lze nazývat domovem, je společná všem lidským bytostem napříč státy i kontinenty."
A jelikož ani my nejsme výjimkou, ráda bych se v tomto příspěvku blíže pověnovala otázce našeho prozatímního obydlí - pokoje číslo 18 v Times Hostel, Dublinu 2.

Hostel, který obýváme, je díky dobré lokalitě v centru poměrně multikulturním a hojně navštěvovaným místem. A jelikož slouží obvykle jen jako krátkodobé (maximálně třídenní) útočiště pro cizince, setkáváme se - coby "starousedlíci" - ve společných místnostech či i přímo na našem čtyřlůžáku s poměrně pestrým spektrem lidí. Někteří z nich tímto prostorem prostě jen beze stopy "proplují", jiní však zůstanou vrytí do naší paměti navždy…

Naši prvotní spolubydlící nám zrovna dvakrát k srdci nepřirostli, avšak když se na ty dny a noci trávené v jejich společnosti díváme zpětně, vlastně jsme si neměli vůbec nač stěžovat. Byli to dva mladí, čistotní lidé - německý metrosexuální mladík a dívka poněkud korpulentnějších tvarů (snad odněkud ze severu Evropy). Ani jeden z nich toho příliš nenamluvil a spíše než venku, raději trávili většinu svých dní zalezlí v posteli s tváří ozářenou displayem notebooku či chytrého telefonu. Co bychom teď (ve hrůze událostí posledních dní) za takové roztomilé společníky dali! Avšak nepředbíhejme…

První zmiňovaný spal na palandě pode mnou (když jsme na místo přijeli, obě z postelí už byly okupovány po jednom spícím návštěvníkovi, takže vybírat si nešlo) a vyznačoval se velkou zálibou ve zkrášlování svého zevnějšku. Ráno byl například ochoten vstávat už kolem 6. hodiny, aby si stihl umýt, vyfénovat a následně znovu pečlivě nagelovat kštici, než se zase odebere zpátky do postele, aby odsud přes webkameru milostivě poskytl první ranní audienci některému ze svých obdivovatelů. Co se týče dívky, ta nocovala zase na palandě pod Tomášem. Krom toho, že se v noci s oblibou hodně převalovala (čímž nechtě uváděla do pohybu celou ocelovou konstrukci a s ní i svého váhově o dost lehčího spolunocležníka), také nutno podotknout, že poměrně mohutně chrápala.

Neblahá situace si žádala čin. Hnedle, jak z pokoje předevčírem dopoledne zmizely dívčiny kufry a též hučení fénu (o pár hodin později) definitivně umlklo, přišel čas na revoltu. Jen co se za mladíkem, který obě postele čistě převlékl, zavřely dveře, vrhli jsme se na jeho dílo jako draví supi a vše se jali podle svého přeorganizovávat. Dva páry rukou pracovali v elegantní souhře a netrvalo ani minutu a už jsem byla spolu se vším svým hmotným majetkem kompletně přesídlena pod Tomovou palandou… V našem kruhu "rodinném" zavládl toho odpoledne příjemný klid a mír. Zanechali jsme na chvilku ustaraných debat o nejisté budoucnosti a hřáli se vidinou, že aspoň jednu noc bychom mohli nyní strávit bez pronikavého jasu elektroniky, chrápání a - ta dáma promine - těžkotonážních otřesů. Tato idylka však neměla dlouhého trvání. Než vám však přesněji vylíčím, v čem je problém, zkuste si představit následující situaci:

Jdeme si takhle po ulici a Tom najednou prohodí: "Doufám, že nám ten neřád zase neskočil do postele. Beztak ho podezírám z toho, že má blechy…".

Leckdo z nezasvěcených čtenářů by si (soudě dle výše popsaného úryvku) možná mohl pomyslet, že se náš rozhovor točí kolem nevychovaného štěňátka, které si osvojilo nemilý zvyk lehávat namísto pelíšku v rozestlaných peřinách. Pravda je však bohužel trochu jinde…
Tím zmiňovaným "neřádem" není totiž myšlen žádný psík ani jiný domácí mazel. Míněn je náš nový, poněkud nepřizpůsobivý spolubydlící - jenž si v naší hantýrce kvůli své vizáži a (pravděpodobnému) původu vysloužil přezdívku "Somálský pirát".

K našemu prvnímu střetu s tímto dobrotivým mužem došlo předevčírem v noci (zhruba něco kolem 2. hodiny ranní dublinského času), když jsme se s notebooky v podpaží vraceli na pokoj, že si už půjdeme lehnout. Jak jsme se však přibližovali k našemu nocležišti, povšimli jsme si, že mezerou mezi dveřmi prosvítá světlo - jasný signál toho, že dnes nocovat sami nebudeme… Vkročili jsme tedy do pokoje a - se zdvořilostně vřelým úsměvem a pozdravem připraveným na rtech - stanuli v prázdné místnosti. Chvilku jsme jen tak stáli v prostoru a nevěděli, co si myslet, když se náhle cosi v okně pohnulo.

Na okenní římse si lebedil malý černý mužíček a - s hlavičku opřenou o kupu našich peřin - spokojeně pokuřoval právě ubaleného jointa. "Oh, I'm sorry, don't you have a problem with smoking, do you?"
Samozřejmě, že jsme měli. S kouřením (trávy!) na pokoji (BTW celý tento hostel je přísně nekuřácký a za porušení tohoto zákazu se platí pokuta kolem 600 € na osobu) a obzvláště s tím, s jakou nenuceností se roztahoval po našich věcech. Leč celá ta situace nás tak dokonale ohromila, že jsme ze sebe nebyli schopni vysoukat nic víc než přidušené "That's all right.".

Panáček se nervózně ušklíbl, a když zmerčil, že na něj stále upíráme vytřeštěné zraky, trochu se (při pohledu na Tomovu výšku dvakrát přesahující tu jeho) otřásl a rychle dodal "Sorry, I didn't know it's your bed." Načež se s obratností malé opičky vyšvihnul na Tomovu palandu, hbitě po ní přeběhl a ladným skokem hodným olympionika v mžiku stanul na podlaze vedle nás. Když jsme ani poté nijak valněji nezareagovali, hupnul do protější, čerstvě ustlané postele a za chvilku už pokojně oddychoval, jako by se nechumelilo.

Kdyby se večerní událost už neopakovala, možná bychom byli schopni koexistovat v relativním pokoji až do konce našich pobytů… Že však dotyčný svého zvyku, pokuřovat z okna pokoje, nezanechal
a dále využíval pro přiblížení k
vytouženému otvoru cesty - tentokrát přes moje - lůžko (přičemž nikdy neopomněl zanechat na úhledně napnutém prostěradle nějakou tu roztomilou ťápotu - viz
přiložená fotografie z místa činu), přešly naše prvotní nesympatie pozvolna ve sžíravou zášť… Zášť, jež se dnes ráno
(kolem 5. hodiny) náhle přehoupla v nefalšovanou nenávist.

Stalo se tak poté, co dotyčnému zvonil 4x za sebou budík, aniž
by se ho byl obtěžoval nějak vypnout, či aspoň ztišit.
Vesele si chrněl dál (ve snu se pravděpodobně něžně prodírající
skrz úrodná pole kdesi v oblastech Jižní Ameriky) a stres z nervy drásající melodie nechal jiným.

Pro prožitých strastech se nám asi nebude nikdo ze ctihodných čtenářů divit, že se opravdu velmi upínáme k vidině příštího čtvrtka. Dnu, kdybychom se už SNAD měli stěhovat do vlastního.
Avšak zatím o tom nechci více psát,
abych to nezakřikla… Držte nám však, prosím, palce.

Dobrou noc.
Vaše Terka

P.S. : V době, kdy byl tento příspěvek napsán, netušila ještě jeho autorka, že události, které v něm vylíčila jako "strastné" se (hned v několika příštích hodinách) ukáží jako pouhý slabý odvar toho, co má teprve přijít… Aby však nezahlcovala blog svým slohem pouze ona, pro podrobnější popis celého dramatu předává tímto slovo vrchnímu reportérovi v terénu - Tomášovi Vackovi:

Rád bych poděkoval za předání slova ze studia DVA a teď exklusivní popis:

Jednoho nádherného dne (přesně před třemi dny) zmizeli naši velvyslanci z Německa a severského státu. A, jak již bylo výše zmíněno, přišli jiní…Další noc po Pirátovi se zjevil další jednodenní návštěvník, který byl zatím opravdu TOP…
Opět přicházíme v pozdních večerních hodinách do pokoje. Otevřeme dveře a srazí nás k zemi odůr. Je to mix opravdu všeho lidského i nelidského. Nahá postava zápasníka sumo v lehké váze (90-100 kg) v zářivých bílých slipech s ještě zářivější hnědou skvrnou koncentrovanou v místech původního epicentra. Lehce jsme rozpoznali jednoho z hostí, který se dokázal celý den dívat na internet a do toho do sebe rvát jednu sladkost či slanost za druhou. Pojmenoval jsem ho STŘELMISTR. Už jen z důvodu, že se dorozumíval jen spodním otvorem. V tento moment se naše strategické spaní u okna vyplatilo.

Dnes ráno jsme zjistili, že se odstěhovali. Asi jsme neuvěřitelně nespolečenští, ale oslavovali jsme to jako nikdy. Každopádně, teď máme na pokoji Inda.

Děkuji za pozornost, pro televizi Migrant, Tomáš Vacek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cadicz Cadicz | 3. října 2016 v 12:06 | Reagovat

Ta usvědčující fotka je dost dobrá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama