Září 2016

První stanice - Migrační tábor

16. září 2016 v 1:11 | Tom a Terka |  Zážitky, postřehy, veselé historky
"Jak už kdysi na gymnáziu říkával náš profesor Tanzmann…" (a že on si velmi přál, abychom jednou, až vyrosteme a staneme se slavnými (dublinskými obraceči masa v McDonalds), nějaký svůj moudrý proslov začali právě tímto úvodem)
"… potřeba mít nějaké místo, které lze nazývat domovem, je společná všem lidským bytostem napříč státy i kontinenty."
A jelikož ani my nejsme výjimkou, ráda bych se v tomto příspěvku blíže pověnovala otázce našeho prozatímního obydlí - pokoje číslo 18 v Times Hostel, Dublinu 2.

Hostel, který obýváme, je díky dobré lokalitě v centru poměrně multikulturním a hojně navštěvovaným místem. A jelikož slouží obvykle jen jako krátkodobé (maximálně třídenní) útočiště pro cizince, setkáváme se - coby "starousedlíci" - ve společných místnostech či i přímo na našem čtyřlůžáku s poměrně pestrým spektrem lidí. Někteří z nich tímto prostorem prostě jen beze stopy "proplují", jiní však zůstanou vrytí do naší paměti navždy…

Naši prvotní spolubydlící nám zrovna dvakrát k srdci nepřirostli, avšak když se na ty dny a noci trávené v jejich společnosti díváme zpětně, vlastně jsme si neměli vůbec nač stěžovat. Byli to dva mladí, čistotní lidé - německý metrosexuální mladík a dívka poněkud korpulentnějších tvarů (snad odněkud ze severu Evropy). Ani jeden z nich toho příliš nenamluvil a spíše než venku, raději trávili většinu svých dní zalezlí v posteli s tváří ozářenou displayem notebooku či chytrého telefonu. Co bychom teď (ve hrůze událostí posledních dní) za takové roztomilé společníky dali! Avšak nepředbíhejme…

První zmiňovaný spal na palandě pode mnou (když jsme na místo přijeli, obě z postelí už byly okupovány po jednom spícím návštěvníkovi, takže vybírat si nešlo) a vyznačoval se velkou zálibou ve zkrášlování svého zevnějšku. Ráno byl například ochoten vstávat už kolem 6. hodiny, aby si stihl umýt, vyfénovat a následně znovu pečlivě nagelovat kštici, než se zase odebere zpátky do postele, aby odsud přes webkameru milostivě poskytl první ranní audienci některému ze svých obdivovatelů. Co se týče dívky, ta nocovala zase na palandě pod Tomášem. Krom toho, že se v noci s oblibou hodně převalovala (čímž nechtě uváděla do pohybu celou ocelovou konstrukci a s ní i svého váhově o dost lehčího spolunocležníka), také nutno podotknout, že poměrně mohutně chrápala.

Neblahá situace si žádala čin. Hnedle, jak z pokoje předevčírem dopoledne zmizely dívčiny kufry a též hučení fénu (o pár hodin později) definitivně umlklo, přišel čas na revoltu. Jen co se za mladíkem, který obě postele čistě převlékl, zavřely dveře, vrhli jsme se na jeho dílo jako draví supi a vše se jali podle svého přeorganizovávat. Dva páry rukou pracovali v elegantní souhře a netrvalo ani minutu a už jsem byla spolu se vším svým hmotným majetkem kompletně přesídlena pod Tomovou palandou… V našem kruhu "rodinném" zavládl toho odpoledne příjemný klid a mír. Zanechali jsme na chvilku ustaraných debat o nejisté budoucnosti a hřáli se vidinou, že aspoň jednu noc bychom mohli nyní strávit bez pronikavého jasu elektroniky, chrápání a - ta dáma promine - těžkotonážních otřesů. Tato idylka však neměla dlouhého trvání. Než vám však přesněji vylíčím, v čem je problém, zkuste si představit následující situaci:

Jdeme si takhle po ulici a Tom najednou prohodí: "Doufám, že nám ten neřád zase neskočil do postele. Beztak ho podezírám z toho, že má blechy…".

Leckdo z nezasvěcených čtenářů by si (soudě dle výše popsaného úryvku) možná mohl pomyslet, že se náš rozhovor točí kolem nevychovaného štěňátka, které si osvojilo nemilý zvyk lehávat namísto pelíšku v rozestlaných peřinách. Pravda je však bohužel trochu jinde…
Tím zmiňovaným "neřádem" není totiž myšlen žádný psík ani jiný domácí mazel. Míněn je náš nový, poněkud nepřizpůsobivý spolubydlící - jenž si v naší hantýrce kvůli své vizáži a (pravděpodobnému) původu vysloužil přezdívku "Somálský pirát".

K našemu prvnímu střetu s tímto dobrotivým mužem došlo předevčírem v noci (zhruba něco kolem 2. hodiny ranní dublinského času), když jsme se s notebooky v podpaží vraceli na pokoj, že si už půjdeme lehnout. Jak jsme se však přibližovali k našemu nocležišti, povšimli jsme si, že mezerou mezi dveřmi prosvítá světlo - jasný signál toho, že dnes nocovat sami nebudeme… Vkročili jsme tedy do pokoje a - se zdvořilostně vřelým úsměvem a pozdravem připraveným na rtech - stanuli v prázdné místnosti. Chvilku jsme jen tak stáli v prostoru a nevěděli, co si myslet, když se náhle cosi v okně pohnulo.

Na okenní římse si lebedil malý černý mužíček a - s hlavičku opřenou o kupu našich peřin - spokojeně pokuřoval právě ubaleného jointa. "Oh, I'm sorry, don't you have a problem with smoking, do you?"
Samozřejmě, že jsme měli. S kouřením (trávy!) na pokoji (BTW celý tento hostel je přísně nekuřácký a za porušení tohoto zákazu se platí pokuta kolem 600 € na osobu) a obzvláště s tím, s jakou nenuceností se roztahoval po našich věcech. Leč celá ta situace nás tak dokonale ohromila, že jsme ze sebe nebyli schopni vysoukat nic víc než přidušené "That's all right.".

Panáček se nervózně ušklíbl, a když zmerčil, že na něj stále upíráme vytřeštěné zraky, trochu se (při pohledu na Tomovu výšku dvakrát přesahující tu jeho) otřásl a rychle dodal "Sorry, I didn't know it's your bed." Načež se s obratností malé opičky vyšvihnul na Tomovu palandu, hbitě po ní přeběhl a ladným skokem hodným olympionika v mžiku stanul na podlaze vedle nás. Když jsme ani poté nijak valněji nezareagovali, hupnul do protější, čerstvě ustlané postele a za chvilku už pokojně oddychoval, jako by se nechumelilo.

Kdyby se večerní událost už neopakovala, možná bychom byli schopni koexistovat v relativním pokoji až do konce našich pobytů… Že však dotyčný svého zvyku, pokuřovat z okna pokoje, nezanechal
a dále využíval pro přiblížení k
vytouženému otvoru cesty - tentokrát přes moje - lůžko (přičemž nikdy neopomněl zanechat na úhledně napnutém prostěradle nějakou tu roztomilou ťápotu - viz
přiložená fotografie z místa činu), přešly naše prvotní nesympatie pozvolna ve sžíravou zášť… Zášť, jež se dnes ráno
(kolem 5. hodiny) náhle přehoupla v nefalšovanou nenávist.

Stalo se tak poté, co dotyčnému zvonil 4x za sebou budík, aniž
by se ho byl obtěžoval nějak vypnout, či aspoň ztišit.
Vesele si chrněl dál (ve snu se pravděpodobně něžně prodírající
skrz úrodná pole kdesi v oblastech Jižní Ameriky) a stres z nervy drásající melodie nechal jiným.

Pro prožitých strastech se nám asi nebude nikdo ze ctihodných čtenářů divit, že se opravdu velmi upínáme k vidině příštího čtvrtka. Dnu, kdybychom se už SNAD měli stěhovat do vlastního.
Avšak zatím o tom nechci více psát,
abych to nezakřikla… Držte nám však, prosím, palce.

Dobrou noc.
Vaše Terka

P.S. : V době, kdy byl tento příspěvek napsán, netušila ještě jeho autorka, že události, které v něm vylíčila jako "strastné" se (hned v několika příštích hodinách) ukáží jako pouhý slabý odvar toho, co má teprve přijít… Aby však nezahlcovala blog svým slohem pouze ona, pro podrobnější popis celého dramatu předává tímto slovo vrchnímu reportérovi v terénu - Tomášovi Vackovi:

Rád bych poděkoval za předání slova ze studia DVA a teď exklusivní popis:

Jednoho nádherného dne (přesně před třemi dny) zmizeli naši velvyslanci z Německa a severského státu. A, jak již bylo výše zmíněno, přišli jiní…Další noc po Pirátovi se zjevil další jednodenní návštěvník, který byl zatím opravdu TOP…
Opět přicházíme v pozdních večerních hodinách do pokoje. Otevřeme dveře a srazí nás k zemi odůr. Je to mix opravdu všeho lidského i nelidského. Nahá postava zápasníka sumo v lehké váze (90-100 kg) v zářivých bílých slipech s ještě zářivější hnědou skvrnou koncentrovanou v místech původního epicentra. Lehce jsme rozpoznali jednoho z hostí, který se dokázal celý den dívat na internet a do toho do sebe rvát jednu sladkost či slanost za druhou. Pojmenoval jsem ho STŘELMISTR. Už jen z důvodu, že se dorozumíval jen spodním otvorem. V tento moment se naše strategické spaní u okna vyplatilo.

Dnes ráno jsme zjistili, že se odstěhovali. Asi jsme neuvěřitelně nespolečenští, ale oslavovali jsme to jako nikdy. Každopádně, teď máme na pokoji Inda.

Děkuji za pozornost, pro televizi Migrant, Tomáš Vacek

Waterproof, hearse & seagull

14. září 2016 v 1:24 | Terka |  Osvojujeme si nová slůvka - aneb Ottův slovníček naučný
Vážení,
v této rubrice bych se s vámi čas od času ráda podělila o nová anglická slůvka, která jsme si již stihli během našeho zahraničního pobytu osvojit. Jelikož se však nacházíme v Dublinu (kde nic není takové, jak by se mohlo na první pohled zdát), raději vám ke každému z nich rovnou poskytnu i patřičný výklad. To abyste věděli, co si pod daným pojmem vůbec představit. Strohý česko-anglický překlad totiž leckdy není ani zdaleka postačující…

Život je moc krátký na to, aby člověk čekal na irských semaforech

13. září 2016 v 18:53 | Terka |  Zážitky, postřehy, veselé historky
Představte si svět, kde neplatí žádné dopravní předpisy. Svět, kde se úzkými uličkami šílenou rychlostí proplétají žluté doubledeckery a troubí miliony taxíků. Svět, kde mezi auty kličkují zběsilí cyklisté a lidé se vrhají do vozovky, kde je napadne… Svět, kde vládne totální anarchie a platí zákony džungle. Vítejte v Dublinu.

Pravda, přechody pro chodce tu sice jsou, avšak všichni místní pěší je zpravidla povznešeně ignorují. A není divu. Beztak na nich zelená skáče jen velmi sporadicky (běžně až několik dlouhých minut poté, co se jí pokusíte tlačítkem "přivábit") a trvá jen (nelžu slovem) něco kolem 3-5 vteřin - během nichž by se i Usain Bolt musel notně zadýchat, pokud by se byl pošetile pokoušel danou vzdálenost v limitu překonat. Garda (výraz pro místní policii) tento nešvar chodců blahosklonně toleruje.

Většina vozovek je navíc nyní dokonale rozkopaná. Prý nějaká hromadná rekonstrukce. Takže dokonalý chaos nevládne zdaleka pouze na silnicích. Jediné útočiště skýtají zapadlejší boční uličky, kde se však člověk musí mít na pozoru před podivnými existencemi (vrhajícími šelmí pohledy po našich batozích). Avšak na to jsme zvyklí z Prahy a bez boje se jim vzdát nehodláme.

Dalším zajímavým faktem (který nám, tuším, bude ještě lehce znepříjemňovat život) je, že zde prakticky neexistují žádné jízdní řády. Člověk je nenajde na internetu a dokonce se ani přímo na dané autobusové zastávce nedozví, v kolik hodin má příjezd spoje očekávat. Z cedulky se dá vyčíst akorát číslo a cílová stanice dané linky. Nikoliv už však, přes jaké zastávky jede, nebo v kolik hodin má dorazit do cíle. Zkrátka vůbec nic. Pod cedulkou je akorát drobným písmem napsáno, že pokud chce pasažér naplánovat svou cestu podrobněji (hahaha), může si za 30 centů nechat zaslat SMS zprávu od dopravního podniku, který mu milostivě odtajní, kdy se má těšit na radostnou událost v podobě příjezdu linky. Ehm, ne děkujeme. To už si raději pořídíme ta kola.

K výčtu všech těchto lapálií snad netřeba ani zdůrazňovat, že všechny zastávky jsou striktně na znamení (tj. nestačí na nich jen obyčejně stát - leč člověk se musí přímo vrhnout do vozovky pod kola projíždějícího prostředku s nataženou levicí), dvě "stejné", protilehlé zastávky (jen každá v opačném směru) mívají zcela odlišné názvy a čísla… Že všechny dopravní prostředky zde jezdí vlevo a kabonící se řidiči v nich vyžadují přesnou částku v hotovosti (na 10 euro vám tu nikdo nevrátí).

K našemu prvnímu střetu s dublinskou dopravou došlo vlastně už ve středu večer, když jsme kolem 21. hodiny večerní stanuli na dublinském letišti. Obtěžkáni vší bagáží jsme se vybatolili ven z příletové haly a (po krátké rozmluvě s rozjařeným dopravcem)shledali, že po celém Dublinu před hodinou místního času právě počala hromadná stávka autobusáků, která má trvat až do pátečního rána. Jinými slovy: k hostelu nás dnes večer (ani několik následujících večerů) rozhodně nikdo nepřiblíží.

Situace chvilku vypadala opravdu beznadějně - všude kolem černočerná noc, těžké kufry a před námi zhruba 15 kilometrová štreka do centra. Avšak nakonec nás zachránil autobus od jakéhosi soukromého dopravce, který po nástupištích sbíral zatoulaná turisty a notně rýžoval na jejich beznaději. Konkrétně 8 euro za osobu… Co naplat. Nezbylo nám než na nabídku přistoupit a zatímco naše žiďácká srdce krvácela (od trýzně jsme si ulevovali hryzáním kožených sedadel), kolébali jsme se okolní tmou směrem civilizace. Najít cestu k hostelu pak šlo už celkem hladce. Ptali jsme se na cestu už asi jen 5x (z toho jednou příslušníka gardy a dvou Češek pokuřujících u nedalekého restauračního zařízení) a ještě do půlnoci jsme stihli zaplout do peřin a s noži pod polštářem a sluchem zaostřeným na každý oddech našich spolunocležníků se uložili k neklidnému spánku. A s kým, že to vlastně sdílíme náš pokoj? To vám ráda sdělím v další reportáži ze "Zeleného pekla".

Zatím dobrou noc a modlete se za nás!

Vaši T + T

P.S.: Abyste měli lepší představu, jak asi vypadá taková jízda dublinským doubledeckerem (kterou jsme dnes ráčili poprvé absolvovat), podívejte se na následující video. Záběry jsou více než-li autentické.


O nás

13. září 2016 v 18:49 | Terka |  Úvod
Nejmilejší rodinní příslušníci, drazí přátelé, kamarádi,

myšlenka "zkusit společně strávit nějaký ten čas v cizí zemi", se zrodila minulé léto na dovolené na Hvaru (konkrétně tedy při - v pořadí již několikátém - sestupu z nejvyšší hory ostrova - Svatého Nikoly). Prapůvodní volba padla na Kanadu (přesněji tedy oblast Vancouveru). Leč po zralé úvaze (jak by byl takovýto podnik riskantní, organizačně náročný a po všech stránkách celkově šílený) jsme se rozhodli cílovou destinaci nakonec změnit na srdce "zeleného" ostrova - Dublin.

Zde, v kraji nehynoucí zeleně, věčných dešťů a agresivních racků, bychom rádi strávili nejméně rok (leč přesný čas našeho pobytu bude samozřejmě záležet na mnoha okolnostech a vyloučit se nedá ani možnost, že se ocitneme "doma u maminek" už mnohem dříve než v září l. p. 2017). Celkově pro nás však tento podnik znamená hlavně velké dobrodružství, zkoušku osamostatnit se, žít spolu v jedné domácnosti a zdokonalit se v angličtině.

A jelikož se od vás - našich nejbližších - množí dotazy, jak se v cizině máme, a my bychom se s vámi všemi rádi o své zážitky "spravedlivě" podělili, rozhodli jsme se založit si blog. Blog, na kterém bychom mohli sdílet své prožitky, postřehy a veselé historky z naší velké cesty do "zeleného pekla". A to, ať už bude trvat pár týdnů, měsíců, rok…

Vaši

Terka &Tom